Pojem heavy metal lze chápat v několika významech:
2. v užším smyslu představuje tradiční heavy metal, který se od hard rocku odlišuje eliminováním bluesového vlivu
3. v širším smyslu představuje heavy metal (čili zkráceně metal) celý hudebný žánr, včetně všech jeho odnoží; tento článek pojem heavy metal používá v tomto, širším smyslu
Heavy metal (zkráceně rovněž „metal“) je druh rockové hudby,[1] který se jako vymezený hudební styl objevil na přelomu 60. let a 70. let ve Velké Británii a Spojených státech.[2] Kořeny má v hardrockových skupinách, které kombinováním blues a rocku vytvořily nový hudební styl, charakteristický používáním elektrických kytar a bicích, a také hlasitým a zkresleným zvukem. Podle serveru All Music Guide, "ze všech nespočetných forem rock and rollu, je heavy metal nejextrémnější, či už z hlediska hlasitosti, mužnosti nebo teatrálnosti. Existuje množství variací heavy metalu, ale všechny se opírají o zkreslený zvuk kytar a kytarové motivy, zvané riffy. K tomu mírně kovově znějící baskytara a úderné tempo bicích."
Průkopníci heavy metalu jako Led Zeppelin, Black Sabbath a Deep Purple si vybudovali rozsáhlou posluchačskou základnu, a to i navzdory nepřízni kritiky, jako se to už v historii žánru nezřídka stává. V polovině 70. let britská kapela Judas Priest pomohla vytříbit žánr pominutím většiny bluesových prvků. Kapely Nové vlny britského heavy metalu, např. Iron Maiden a Motörhead, držíc se téhle cesty, vnesli do žánru rebelii punk rocku a zvýšily rychlost hry. Již od svých počátků měl heavy metal velkou základnou fanoušků, kteří jsou známí jako metalisti či metaláci.
V polovině 80. let se dostaly do popředí kapely jako Mötley Crüe, které náležely do popem ovlivněného žánru nazývaného glam metal. V undergroundu se vytvořili nové, extrémnější, agresivnější styly: thrash metal přinesli do hlavního proudu kapely typu Metallica a Megadeth, zatím co ostatní styly jako death metal a black metal zůstaly i nadále záležitostí uměleckého podzemí. Od poloviny 90. let získávají ohlas nové styly jako nu metal (maje prvky funku a hip hopu) a metalcore (slévají se v něm extrémní metal a hardcore punk). Tyto nové styly posunuly hranice tohoto žánru.
Charakteristické znaky
Jon Parels, kritik New York Times píše: „v spletitém světe populární hudby je heavy metal hlavní odnoží hard rocku—méně synkopickou, méně bluesovou, více nakloněnou showmenství a hrubé síle.“[3] V žádné metalové kapele nesmí chybět kytarista, baskytarista, bubeník a zpěvák, který může být zároveň taky instrumentalista. Někdy se využívají i klávesové nástroje,[4] Nejdůležitější je však zkreslený kytarový zvuk. Mezi prvními metalovými uskupeními byly oblíbené Hammondovy varhany a občas taky melotron. Tyto nástroje v 80. letech nahradily syntetizátory. V dnešní době se syntetizátory používají v stylech jako progressive metal, power metal a symphonic metal, ale uplatnění naleznou i v jiných metalových subžánrech. Některé nu metalové skupiny s oblibou používají prvky hip hopu: scratch a různé zvukové efekty.
Zesilovači zvýrazněná akustická síla elektrické kytary měla v dějinách žánru podstatní roli.[5] U hry na kytaru se často užívá tzv. „efekt-pedálu“ společně s elektronkovým zesilovačem, čím se vytvoří hutný, mocný, „těžký“ zvuk. Na počátku 70. let některé populární skupiny začaly hrávat s dvěma kytaristy. Přední místo mezi těmihle skupinami zastávaly Judas Priest a Iron Maiden, u kterých si kytaristi dělí funkce sólové a rytmické kytary. Ústřední složkou heavy metalu je kytarové sólo, forma kadence. Složité sóla a riffy jsou neoddělitelnou součástí heavy metalu. Sweeping (hraní brnkátkem), tapping (ťukání) a jiné pokročilé techniky, jsou hojně využívané hráči.
Vedoucí úloha kytary v heavy metalu se obvykle dostává do konfliktu s tradičním postavením „frontmana“ respektive s rolí vokalisty jako lídra kapely, čím vzniká mezi nimi napětí, které má za následek „přátelské soupeření“.[4] V heavy metalu se od zpěvu vyžaduje, aby se nedostával do popředí před celkový sound kapely. Poněvadž metalové kořeny sahají ke kultuře hippies, vyžaduje se, aby se u zpěvu „city dávaly jasně najevo“, čím se dosahuje autenticita projevu.[6] Kritik Simon Frith tvrdí, že „tón hlasu“ metalového zpěváka má přednost před obsahem textu.[7] Tento postřeh však zároveň vypovídá o častém nebezpečí úpadku metalové tvorby do klišé. V metalové hudbě se využívá široká škála zpěvu; operní vokály Roba Halforda z Judas Priest a Bruce Dickinsona z Iron Maiden, chraplavé hlasy Lemmyho z Motörhead a Jamese Hetfielda z Metalliky, přímočaré vřískavé a bručící vokály Tomase Lindberga z At the Gates, flegmatické ďábelské vokály blackmetalových zpěváků jako například Attilu Csihare z kapely Mayhem.
Role baskytary je další složkou metalového zvuku; souhra baskytary a sólové kytary je důležitým prvkem.[8] Basová kytara umožňuje hrát v tónech, které vytvářejí charakteristický „těžký“ zvuk.[9] Metalové basové linky se hodně různí v komplexnosti, od „pedálového tónu“ (na různé akordy se používá pouze jeden tón) jako základu, až po zdvojené komplexní riffy a tzv. „lick“ (krátká fráze během sóla), společně se sólovou nebo rytmickou kytarou. V některých kapelách má basa výraznější postavení. Obvykle však spíše jen zhutňuje zvuk kytar. Metaloví basisti někdy upřednostňují trsátka před prsty, tím se jejich zvuk stává ostřejším. Někteří hudebníci hrající na tzv. „shred kytaře“, využívají sweeping (hraní brnkátkem) a tapping (ťukání). V některých stylech, jako např. v thrash nebo death metalu, se používá zkreslení basy pomocí „efekt pedálů“, které dodávají hudbě hutnější, těžší zvuk. Numetaloví a deathmetaloví basisti mnohdy používají pěti- nebo šestistrunnou baskytaru s rozšířeným zvukovým rozsahem.
Podstata metalového bubnování spočívá ve vytvoření hlasitého bušení využitím trojitého efektu rychlosti, energie a preciznosti.[10] Metalové bubnování vyžaduje mimořádnou dávku trpělivosti, a hráči si musí vypěstovat pozoruhodnou schopnost rychlosti, koordinace a obratnosti, aby dokázali zahrát někdy komplikované skladby.[11] Jednou z charakteristických technik bubnování je tzv. „cymbal choke“, která spočívá v utlumení činelů rukou.[9] Heavymetalová souprava bicích je obvykle omnoho větší než tomu bývá v jiných rockových stylech.[12] Vedle obvyklých bicích instrumentů v soupravě (tom-tom, basový buben, malý buben, hi-hat činel, činely crash a ride) se používají rovněž dvoupedálové bicí, přídavné tom-tomy a množství přídavných činelů (splash činely a extra crash činely) a mnohé jiné nástroje, např. kravské zvonce.
Neodmyslitelnou součástí živých vystoupení je hluk – „zvukový masakr“, jak jej charakterizuje Deena Weinstein.[5] Jeffrey Arnett se ve své knize Metalheads o heavy metalu zmiňuje jako o „smyslovém ekvivalentu války.“[13] Kráčejíc ve stopách Jimiho Hendrixe a The Who, průkopníci heavy metalu jako např. Blue Cheer zavedli nové standardy ohledně hlasitosti. Jak praví Dickie Peterson z Blue Cheer: „Věděli jsme pouze to, že chceme intenzivnější muziku.“[14] Paul Sutcliffe píše o koncertu Motörhead roku 1977 takto: „především neúměrná hlasitost se počítá na vrub kapely, když se bavíme o jejich vlivu.“[15] To samé tvrdí taky Weinstein, když říká, že melodie je ústředním prvkem populární hudby, house se zaměřuje na rytmiku, a heavy metalu trůní energický zvuk, barva hlasu a hlasitost. Říká, že hluk má za úkol „vtáhnout posluchače do zvuku“ a poskytnout „injekci mladistvé živosti“.[5] Soustředění na hlučnost se vysmívá rockový pseudo-dokument Hraje skupina Spinal Tap, v němž jistý kytarista tvrdí, že má aparaturu nastavenou „až na jedenáct“.
Rytmus a tempo
Heavy metal je typický energickým tempem a razantností. Strohé, prudké a izolované rytmické části se spojují do rytmických frází s osobitou, často trhavou strukturou. Tyto fráze slouží za základ rytmických průvodů a melodických figur zvaných riffy, které mají za následek „chytlavost“ písní. V heavymetalových písních se používají delší rytmické figury, jako např. celá nota, anebo čtvrťová nota s tečkou nebo delší akordy v pomalých „power baladách“.
Tempo v ranném heavy metalu mělo sklon k pomalosti až těžkopádnosti.[9] Nicméně koncem 70. let začaly být živou součástí žánru rozmanité tempa. Metalové tempa první dekády 21. století se pohybují v rozmezí od pomalých baladických temp (čtvrtinová nota = 60 úderů za minutu) až po extrémně rychlé tempa, tzv. „blast beaty“ (čtvrtinová nota = 350 úderů za minutu).
Harmonie
Množství heavymetalových skladeb charakterizují krátké dvounotové nebo třínotové akordy (převážně barré hmaty). Tyto akordy bývají obvykle přednášené pomocí staccatového útoku vytvořeného použitím kytarové techniky zvané „palm muting“.[16] Typickým výrazovým prostředkem heavy metalu jsou „power akordy“, nebo-li „silové akordy“.[17] S technického hlediska je „silový akord“ poměrně jednoduchý: jedná se o souzvuk dvou tónů, základního tónu a kvinty. Souzvuk kvinty se velice často ještě doplňuje o oktávu, aby se tak dosáhl plnější zvuk. Navzdory tomu, že čistá kvinta je nejčastějším základem „power akordu“, „silové akordy“ bývají často složené i z jiných tónů, jako jsou například malá tercie, velká tercie, čistá kvarta, snížená kvinta nebo malá sexta. Dalším znakem je jejich jednoznačná harmonická průzračnost a čitelnost – a to také u skresleného tónu.
Dvojhmaty se většinou hrají tak, že ukazováček vždy drží určitý pražec a prsteník zároveň mačká na tenčí struně o dva pražce vyšší tón. Dvojhmaty jsou výhodné tím, že prstoklad je vždy stejný, ale můžeme ho posunovat kdekoliv po hmatníku. Přidáním dalšího prstu se získá méně používaný trojhmat.
Typické harmonické vztahy
Heavy metal se zakládá na riffech. Riffy se většinou tvoří pomocí tří základních harmonických složek, a to těchto: modální harmonie, tritón plus chromatismus, a pedálový tón.
Modální harmonie
V tradičním heavy metalu se nejednou využívají modální stupnice, především aiolský a frygický modus.[18] To znamená, že žánr využívá modální akordové progrese jako je např. aiolská progrese I-VI-VII, I-VII-(VI) případně I-VI-IV-VII, nebo také frygické progrese, které zahrnují vztahy mezi I a ♭II (například I-♭II-I, I-♭II-III, anebo I-♭II-VII).
Příklady využití aiolského módu:
- Judas Priest - Breaking the Law (hlavní riff I-VI-VII)
- Iron Maiden - Hallowed Be Thy Name (hlavní riff I-VI-VII)
- Accept - Princess of the Dawn (hlavní riff I-VI-VII)
Příklady využití frygického módu:
- Mercyful Fate - Gypsy (hlavní riff I-♭II-I-VI-V)
- Megadeth - Symphony of Destruction (hlavní riff ♭II-I)
- Sodom - Remember the Fallen (intro + hlavní riff, na konci kterého se uplatňuje frygická kadence: I-♭II-III)
Tritón a chromatika
Tritón a chromatika se v heavy metalu používají v množství akordových progresí.[19][20] Tritón, skupina tří celých tónů za sebou, nebyl v středověkém, přísně harmonickém stylu povolený. To vedlo mnichy k tomu, aby jej přezdívali diabolus in musica.[21] Podobně jako ve středověku, rovněž v moderní západní kultuře se tritón chápe jako něco „ďábelské“. V heavy metalu má tritón nezastupitelné místo při kytarových sólech a riffech – příkladem je začátek písně „Black Sabbath“.
Pedálový tón
V heavy metalu se jako harmonický základ hodně využívá pedálový tón. Jedná se o hluboký permanentní tón, během kterého se vyskytuje alespoň jeden cizí (čili disharmonický) souzvuk.[22] Heavymetalové riffy se zpravidla zakládají na nepřetržitém opakování tónu, který se hraje na nejhrubších (čili nejnižších) strunách basové nebo rytmické kytary – obvykle se jedná o struny E, A nebo D.[23] Jinými slovy, jednoduchý basový tón—nejčastěji nízké tóny E nebo A—se soustavně opakuje, a mezitím se postupně hrají různé akordy, včetně akordů, které obvykle nezahrnují onen basový tón, čímž se vytváří zdání napětí. Příkladem je úvodní riff písně „You've Got Another Thing Comin'” od Judas Priest, kde jedna kytara hraje pedálový tón F#, a druhá kytara hraje akordy.
Vliv vážné hudby
Podle Roberta Walsere, vedle blues a R&B, „heavy metal ovlivňují ve velké míře již od počátků žánru různé hudební styly známé pod společným názvem ‚klasická hudba‘“. Tvrdí, že mezi nejlepší metalové hráče patří kytaristi, kteří se věnovali rovněž studiu vážné hudby. Osvojením a adaptováním předloh z vážné hudby položili základ novému druhu kytarové virtuozity a změnám v harmonickém a melodickém jazyce heavy metalu.[24]
Většina hudebných prvků, které si osvojili heavymetaloví muzikanti, má původ v baroku, klasicismu a romantismu. Ritchie Blackmore, kytarista z Deep Purple a Rainbow, a Uli Jon Roth, kytarista ze Scorpions, už počátkem 70. let experimentovali s hudebními figurami vypůjčenými z vážné hudby. Během 80. let se kytaristi Randy Rhoads a Yngwie Malmsteen nechali inspirovat barokními a později taktéž klasicistickými hudebními formami. Načež se stali vzorem pro neoklasicistické metalové hráče, ke kterým patří například Michael Romeo, Michael Angelo Batio, a Tony MacAlpine.
I když množství metalových muzikantů tvrdí, že se nechali inspirovat skladateli vážné hudby, heavy metal nenavazuje přímo na vážnou hudbu.[25] Vážná a tvrdá hudba vznikly na základě odlišných kulturních tradicí a zkušeností: vážná hudba navazuje na tradici umělecké hudby, zatímco metal na tradici populární hudby. Muzikologové Nicolas Cook a Nicola Dibben k tomu poznamenávají, že „analýza populární hudby často ukáže vliv ‚uměleckých tradic‘. Příkladem je Walserovo spojení heavy metalu s filozofií a dokonce i s vnějšími projevy romantismu 19. století. Bylo by, ale, mylné tvrdit, že blues, rock, heavy metal, rap či taneční hudba se přímo odvíjejí od ‚umělecké hudby.‘“[26] Výpůjčky heavy metalu z vážné hudby se týkají zejména motivů, melodií a stupnic, a ne komplikovaných složek, jako jsou kontrapunkt, vícehlas nebo klasická strukturální schémata. Heavymetalové kapely, včetně progresivních a neoklasických kapel, se obyčejně nesnaží dodržovat kompoziční a estetické požadavky vážné hudby.
Motivy textů
Sex, násilí a mystika patří mezi nejběžnější témata heavymetalových textů. Heavy metal, podobně jako blues, v němž má kořeny, obsahuje často sexuální podtón – počínaje podmanivými nahrávkami Led Zeppelin a konče současnou numetalovou tvorbou, které nejsou cizí otevřené sexuální narážky.[27] S rostoucí oblibou thrash metalu v 80. letech se stále větší množství metalových písní začalo zabývat politikou a sociálními otázkami. Romantika a baladičnost patří mezi obvyklé motivy gothic a doom metalu, a stejně tak nu metalu, který se navíc zabývá problémy dospívající mládeže. Některé styly, např. melodický death metal, progresivní metal, a black metal, oblibují filozofickou tematiku, zatím co textová stránka extrémnějších odnoží death metalu a grindcoru se skládá výlučně z útočného, nelidského, a často nerozumného obsahu.
Nedílnou součástí tohoto druhu hudby jsou podivné, fantastické texty, vyvolávající rozptýlení. Kupříkladu texty kapely Iron Maiden často v sobě nesou znaky bájesloví, krásné literatury a poezie; k takovým písním patří např. „Rime of the Ancient Mariner“ („Píseň o starém námořníkovi“ ), založená na stejnojmenné básni Samuela Taylora Coleridge. Mezi další ukázkové příklady patří: „The Wizard“ od Black Sabbath, „The Conjuring“ a „Five Magics“ od Megadeth, a „Dreamer Deceiver“ od Judas Priest. Další interpreti se ve svých textech zaměřují na válku, nukleární zkázu, životní prostředí, a politické či náboženské problémy. Vzorovými příklady jsou písně jako „War Pigs“ od Black Sabbath, „Killer of Giants“ od Ozzyho Osbourna, “…And Justice for All” od Metalliky, „2 Minutes to Midnight“ od Iron Maiden, „Balls to the Wall“ od Accept, a „Peace Sells“ od Megadeth. Motiv smrti, zastávající přední místo v heavy metalu, se objevuje v textech takových rozdílných kapel jako Black Sabbath, Slayer, nebo W.A.S.P. Powermetalové kapely, jejichž textové a hudební motivy jsou většinou pompézní a optimistické, potvrzují výjimku tohoto temného pravidla. Mnohé powermetalové skupiny, například Helloween, tvrdí, že metal by měl být inspirující a optimistickou hudbou.
Tematika heavy metalu čelí již dlouhé roky ostré kritice. Podle Jona Parelese „ústřední motiv heavy metalu je jednoduchý a skutečně univerzální. Chrochtáním, sténáním a povznesenými texty vyzdvihuje...nespoutanou zábavu.... Jádro muziky je upjaté a pevně dané.“[3] Hudební kritici častokrát považují metalové texty za nezralé a otřepané, a v mnohých případech zastávající se mizogynie a okultizmu. V 80. létech členové organizace „Parents Music Resource Center“ („Sdružení rodičů pro kontrolu hudby“) uspořádaly velkou kampaň proti populární hudbě. Žádali Kongres, aby omezil hudební průmysl, jelikož je pobuřovaly urážlivé – především heavymetalové – texty. V roce 1990 musela kapela Judas Priest čelit obžalobě, kterou proti nim vznesli rodiče dvou mládenců, kteří se údajně před pěti lety zavraždili poté, co si vyslechli podprahové poselství v písni zmíněných muzikantů, a které znělo „do it“ („udělej to“). Případ si získal velkou pozornosti veřejnosti, avšak hudebníci byli posléze uznání za nevinné.[28]
Vizuální prvky
Nedílnou součástí populární hudby je i vizuální stránka, což platí i pro heavy metal. Obaly alb, vystoupení na pódiu, kostýmy kapel a videoklipy jsou téměř stejně důležité jako hudba samotná, no jen zřídkakdy jsou přednější než hudební tvorba.[29] S každého díla lze tedy získat množství dojmů; heavy metal z hlediska umělecké formy je velice široký pojem, jelikož mu nedominuje pouze jeden vyjadřovací prostředek. Zatímco malba má vizuální podobu, symfonie zvukovou, v metalových kapelách se zvuková podoba spojuje s vizuální (obal alba, vystoupení na pódiu, oblečení atd.). Některé ranní heavymetalové seskupení, např. Alice Cooper a Kiss, a rovněž novější skupiny jako GWAR, Mushroomhead či Marilyn Manson, získaly popularitu nejenom díky své hudbě, ale přispěly k ní také jejich vystoupení na pódiu a hanlivé chování muzikantů.[30]
Dlouhatánské vlasy jsou, podle Weinsteina, „nejvýraznějším poznávacím prvkem metalové módy.“[31] Heavy metal převzal tento rys původně z kultury hippies. V 80. a 90. létech heavymetalové háro „symbolizovalo nenávist, odpor a rozčarování generace, která se očividně necítí nikde doma“, tvrdí novinář Nader Rahman. Dlouhé vlasy dodaly členům metalové komunity „sílu nevyhnutnou na to, aby se mohli bouřit vesměs proti ničemu.“[32]
Klasický metalový stejnokroj se skládá z modrých džínů, černého trička, bot a černé kožené nebo džínové bundy. Trička bývají většinou ozdobené logy nebo kresbami představujícími milovanou metalovou kapelu.[33] V polovině 70. let se zásluhou Judas Priest a Motörhead ujala mezi heavymetalistami kožená móda a motorkářská kultura.[34][35] Během 80. let měli na metalovou módu značný vliv punk rock, gothic rock, a rovněž hororové filmy.[36] Především glammetalové kapely onoho období si zakládaly na vzhledu a osobním stylu. Měli zalíbení v dlouhých, barvených, natupírovaných vlasech, (s toho důvodu přezdívka „hair metal“, hair = vlasy), líčení, vyfintěných kostýmech, a doplňkách jako čelenky a bižuterie.[37] Přepracované kostýmy, vlasy a make-up jsou populární taktéž u skupin (mnohdy nemetalových) japonského hnutí „visual kei“, kterému položila základ kapela X Japan koncem 80. let.[38]
Fyzické gesta
Při živých vystoupeních mají metaloví hudebníci v oblibě metlení, při kterém se hází hlavou ze strany na stranu do rytmu hudby. Vizuálně je to efektivní, když má člověk dlouhé vlasy. „Paroháč", široce rozšířené gesto, zpopularizoval vokalista Ronnie James Dio během účinkovaní v kapelách Black Sabbath a Dio.[20] Gene Simmons ze skupiny Kiss tvrdí, že to on byl první, který udělal tohle gesto během koncertu.[39]
Návštěvníci metalových koncertů netančí v běžném slova smyslu; Deena Weinstein tvrdí, že to může být následkem toho, že publikum bývá převážně mužské a většinou heterosexuální. Rozlišuje především dva tělesné pohyby, které mají být náhradou za tanec: metlení a šťouchání, které je jednak výrazem porozumění, jednak rytmickým gestem.[40] Oblíbeným „tancem“ posluchačů metalu, ať už doma nebo na koncertě, je předstírání hry na kytaru (angl. „air guitar“).[41] Mezi další oblíbené činnosti diváků patří: skákání do obecenstva (stage diving), surfování v davu (crowd surfing), tlačení a postrkovaní v chaotických šarvátkách (moshing), a „paroháč“.
Heavymetalová subkultura
Deena Weinstein tvrdí, že silná, uzavřená, převážně mužská subkultura umožnila heavy metalu vytrvat na výsluní podstatně delší dobu než se to podařilo mnohým jiným rockovým žánrům.[42] Metalové publikum se skládá zejména z mladých pracujících bělochů mužského pohlaví. Navzdory tomu je tato skupina tolerantní i vůči těm, jež stojí mimo „tvrdého jádra“ subkultury, drží-li se nepsaného metalového zákona, co se oblečení, vzhledu a chování týče.[43] K projevům spolupatřičnosti se subkulturou patří nejenom návštěvy koncertů a společná móda, ale i přispívání do metalových časopisů, a v poslední době rovněž příspěvky na web stránky.[44]
Heavymetalové scéně, která má vlastní nepsané zákony ohledně autenticity, přischla přezdívka „odcizená subkultura“ („subculture of alienation“).[45] Podle tohohle zákona musí být muzikanti bezvýhradně oddání muzice a subkultuře, která je podporuje, nesmějí se ucházet o pozornost médií, a nikdy nesmějí „zradit“.[46] A od fanoušků se zase vyžaduje „odpor vůči systému a odluka od společnosti.“[47] Lidé zabývající se metalem i oddaní fanoušci skupin, které měly značný podíl na vzniku metalu, mají sklon považovat některé interprety (a též některé fanoušky) za tzv. „pozéry“, čili lidi, kteří předstírají příslušnost k subkultuře, avšak nevědí nic o historii, textech ani poselstvích skupin, jejichž muziku poslouchají.[45][48]
Etymologie
Původ pojmu heavy metal ve vztahu k hudbě je neurčitý. Pojmenování „heavy metal“ (těžký kov) se po celá staletí používal v chemii a hutnictví. V novodobé populární kultuře použil tento výraz jako jeden z prvních americký beatnik William S. Burroughs ve své novele Hebká mašinka (The Soft Machine, 1962) a také ve své další knize Nova Express (1964); heavy metal tu používá jako synonymum pro návykové drogy: „Se svými nemocemi a drogami vyvolávajícími orgasmus a se svými asexuálními, parazitickými formami života – národ heavymetalistů z Uranu obestřen chladným, modrým oparem vypařených bankovek – a hmyzí lidé z Minraudu ze svou metalovou muzikou.“[49]
Ian Christe, heavymetalový historik, opisuje význam jednotlivých slov v slangu hippies: slovem „heavy“ se „popisovalo cokoli, co mělo silnou či opojnou atmosféru“, „metal“ označuje těžké duševní rozpoložení.[50] V slangu beatniků se výraz „heavy“ ve významu „vážný“ používal již nějakou dobu předtím a rovněž i ve vztahu k „tvrdé hudbě“ (heavy music), čili pomalejší, hlasitější variaci standardního popu. Debutový album Iron Butterfly, vydaný začátkem roku 1968, byl pojmenován „Heavy“. První zdokumentované použití výrazu heavy metal se objevilo téhož samého roku v písni „Born to Be Wild“ od Steppenwolf, poukazujíc na motocykl:[51] „I like smoke and lightning/Heavy metal thunder/Racin' with the wind/And the feelin' that I'm under.” („Mám rád dým a blesk/burácení těžkého kovu/závody s větrem/a pocit, že podléhám“). Další spornou hypotézu o původu heavy metalu přinesl v roku <a title="1995" href="htt